Jsou to
čtyři roky, co jsem na rodičovské. To je déle, než jsem byla na výšce v Ostravě
nebo v Praze, dvakrát déle, než jsem pracovala ve fabrice. Předhání to jen
šestileté studium na gymplu a práce na dálku v Anglii. V době před
mateřskou jsem byla naivní a zelenáč a mladá a nezkušená a taky společenská a
iniciativní. Zakládala jsem si na tom, abych byla v genderově vyváženém
kolektivu ve dne i v noci. Teď jsem ve svých nejlepších letech – v plné
síle, inspirovaná, nabitá hormony. Na rodičovské, troufám si říct, funguji jako
většina českých žen. Maximum produktivního času trávím s dětmi. Nějaké
procento času věnuji kreativní tvorbě. Buď koncepčně, vymazlováním profilů na
Pinterest a Polyvore nebo prakticky, buď příspěvky na blogu nebo nějakou rukodělnou
tvorbou. Nevyrábím však nic, co by stálo za zakládání účtu na fleru. Část času,
který nepovažuji za relaxaci, se vzdělávám: četbou a nárazově na kurzech. Ústředními
tématy, kdo by to byl řekl, jsou děti a eventuálně seberozvoj. Mnozí mi
potvrdí, že se to prakticky kryje. Nepracuji – zdá se mi to v mé situaci příliš
komplikované s nejistým poměrem zisku vůči úsilí. A tím nemyslím úsilí,
které bych věnovala práci, ale řešení a organizování toho, abych tu práci vůbec
měla kdy a kde provozovat. Znám ženy, co pracují, i když mají malé děti. Musely
udělat nesnadný a ne vždy zcela dobrovolný kompromis – nebýt s nimi. Má motivace pracovat není
tak velká, jako potřeba být s mým batoletem – má ne zcela dobrovolná volba
je být s ním.
Takže, jako
to je – v práci bez dětí nebo s dětmi bez práce. Takové je standardní společenské nastavení. Musíte mít přece výkon a ostatní klid na práci. V šedé
zóně mezi danými extrémy jsou ojedinělé případy integrace matek do pracovního
procesu, implementované na popud mateřských společností z pokrokových destinací
(díky Belgie / nech si zdát Koreo). Případně práce na volné noze, kde se však
koordinaci zaměstnání a rodiny musíte naučit tím těžším způsobem, okoukat jste
to neměli od koho.
Díky mé
volbě vidím nový svět, do kterého zapadnete klidně na 6 let ani nevíte jak.
Najednou zjistíte, že jste buď sama, nebo když se vám zadaří dostat mezi lidi,
ať do kavárny, herny nebo na hřiště, potkáte hlavně další ženy (kde je můj
vyvážený kolektiv teď?). Když se večer vydáte na pivo, budou ženy kolem třiceti
v podniku spíše ojedinělé. Pokud si sednete, ke svým vrstevníkům, budete
převážně ve společnosti mužů. Nikam, kam chodí produktivní lid, se nedostanu,
tak nevím, chybí jim tam ty ženy na vrcholu sil? Není jim divné, že na X
dlouhých let někam mizí? A není všem divné, že se marně pokouší být svěžími
animátorkami 12 hodin denně a zbytky potenciálu vrazí do háčkování? I já, až se vrátím do světa dospělých, to třeba
budu ignorovat, budu ráda, že se mě to už netýká. Jenže taky můžu rychle
zjistit, že nejen jako matka s malými dětmi jste předmětem vyloučení. Jsou
tu ještě větší děti, zamčené přes den ve škole. Nezaměstnaní, protože bez peněz
do hospody nelez a třeba staří lidé.
Žijeme ve
světě, ve kterém se spousta běžných lidských aktivit tak specializovala a
navzájem sobě vzdálila, že mnohým přijde být nenormální, to, co je pro jedince
přirozené. Mnohým už však status quo nevyhovuje. Snít utopie o tom, jak si
vezmu do práce kojence a všichni včetně něj z toho budou nadšení, je pasé.
Je čas na malé kroky, které pomohou lidi integrovat (zinkluzivnit?? :D).
Nezajímá mě koncept kontinua, zajímá mě občanská společnost – projekty
neziskovek a programy politických stran. Inovace, které nám usnadní život,
nejsou jen v technologiích, ale i v tom, jak se společenské a právní
prostředí přizpůsobí potřebám svých členů.
Inspirace,
jak se přiblížit k větší přirozenosti bytí, přichází často náhodou. Mě v poslední
době inspiruje „Poslechovka v zeleném baru“ – časoprostorová kapsle jí říkám. Kde se vzala,
tu se vzala a v závislosti na souhrnné shodě několika dočasných podmínek se
objevila akce, která předpokládám, nebyla doslova zamýšlena tak, jak nakonec
vypadá. Účast na druhém díle ve mně vyvolala pocit, jako bych byla na domorodé
oslavě někde v prérii. Vůbec jsem totiž nečekala, že přijdu večer do baru
a bude tam mnoho žen kolem třiceti. Taky jsem nečekala, že když přijdu o
půl sedmé, už tam bude plno lidí. A taky, že tam bude pobíhat desítka dětí ve
věkovém rozmezí od novorozeněte po předškoláka. Nějak se podařilo, že všichni
působili přirozeně, relaxovaně a jako na večírku. Mluvila jsem s muži i
ženami, dokonce i s páry, v jednou časporostorovém momentu! Samozřejmě,
nic z toho nebyla náhoda. Osazenstvo se skládalo hlavně ze členů lokální
komunity. DJ hrál muziku, která byla dostatečně atraktivní na to, aby přitáhla
lidi. Akce byla poměrně striktně časově omezená, takže kdo by nepřišel včas, přišel
by pozdě. Bylo to v lednu, takže i když se začalo brzy, přece jen nebylo
trapně světlo. Šlo o nekuřáckou budovu. Baru přiléhala velká chilloutová
místnost. A slavily se tam narozeniny. Neříkám tím, že se mají nutně na každou
párty tahat děti. Já je s radostí nechala doma. Ale ještě před rokem, by
byla má situace jiná, a kdybych měla řešit, jestli přijít s dětmi nebo vůbec,
nebo mít možnost přijít i s partnerem, ráda bych měla tuhle možnost volby.
Jsme na prahu generační změny.Stejně jako ti před námi, si změny o které stojíme musíme zařídit sami. V mém okolí jsou případy pionýrů, kterým se daří z vyloučení vymanit a razí cestu ostatním. je čas myslet na to, bude můj příspěvek naší věci.
A co vy, žijete ve
světě dospělých nebo mimo něj? Jak se v tomhle nastavení cítíte? Chybí vám
ženy/děti? Jak se vám daří udržovat rovnováhu mezi prací a rodinou? Zažili jste
v poslední době někde pocit, že jste s domorodci v prérii J?
Žádné komentáře:
Okomentovat